1) Esteres - Smrtivlaska

23. prosince 2014 v 20:58 | Julie Gyselová

První rozhovor jsem se rozhodla udělat s postavou jsménem Esteres z příběhu Smrtivlaska.


Jelikož si vůbec nejsem jistá, jestli tu Esteres někdo zná, raději vám o ní napřed něco povím, než se pustím do samotného rozhovoru.


1) Je hlavní postavou z mého vůbec prvního příběhu. Ten příběh jsem začala vytvářet, když mi bylo dvanáct (to jest před ani ne třemi lety). Původně jsem jej nazvala Elfka, ale protože elfů už je (dle mého názoru) v příbězích až příliš, přejmenovala jsem jej na Smrtivlaska, což je podle mě mnohem originálnější... (Nebo už jste snad někdy slyšeli o smrtivlasech?)

2) Esteres se původně měla jmenovat Aeilynn, ale jak jsem se do příběhu dostávala, přišlo i na vymýšlení jazyka a podobných věcí, a najednou se mi tam víc hodilo Esteres než Aeilynn. Esteres má totiž i (zatím) jeden skrytý význam.

3) Co se týče vzhledu a podobných věcí, na které si někteří lidé tak potrpí, Esteres lidé vidí jako obyčejné dvanáctileté děvče, co se neobléká do šatů, jako většina dívek, ale do kalhot a kabátců. Kdekdo by si ji tak mohl splést s chlapcem, kdyby ovšem nenosila i dlouhý hnědý cop, jak se na slušné děvče patří.

(Kdyby kdokoliv potřeboval cokoliv vyjasnit, klidně se mě zeptejte a já vám třeba odpovím...)


Ale teď už k samotnému rozhovoru:


Je o vás známo, že většinu roku bydlíte sama v domě mimo ochranu hradeb města. Je to pravda?

Je. Něco se vám nezdá?

Jen, že je to poněkud nezvyklé, nechat tak mladou dívku bez dozoru.

Pro vás možná, ale pro mě je to naprosto normální. Za těch pět nebo šest let, co takto žiji, jsem si zvykla být jen s Raegou (pozn. redakce: kůň). Naopak by mi přišlo zvláštní, kdybych měla žít s otcem i matkou a možná i nějakým sourozencem v jednom domě.

Proč vlastně žijete sama?

To je trochu složitější. Po válce jsme se sem s otcem přistěhovali. Otec plánoval, že se tu usídlí, koupí pár krav a možná založí farmu. Že tu budeme v klidu žít. On bude chovat zvířata a prodávat je na trhu. Já budu v klidu chodit do školy, něčím se vyučím a mezitím mu budu pomáhat se zvířaty...

Proč se tak nestalo?

Nepřerušujte mě! Dostala bych se k tomu.

Omlouvám se, tak tedy pokračujte.

Žili jsme tu sotva pár měsíců, já byla zapsaná do školy, kráva zabydlená v ohradě, když přijel posel z Interskarsku. A rozkaz je rozkaz, otec musel odjet...

A vás tu nechal samotnou?

Snad vidíte, ne? Školné bylo zaplacené, a byla by to pro nás citelná ztráta, kdybych měla jen tak odjet s ním. Tak mě tu nechal. Věřil, že se o sebe dokážu postarat. Původně to mělo být jen na jeden rok, na který byla škola zaplacená, ale já už si zvykla, a tak jsme řekli, proč by to tak nemohlo být i nadále. Když to fungovalo rok, proč by to nemohlo fungovat i dva, tři či čtyři...

Nakonec je z toho šest let. Nepociťujete to?

Samozřejmě, že to cítím! Zjišťuji, že svého otce skoro neznám. Oddaluje se mi a za tu jednu zimu, co spolu můžeme strávit, ho nestihnu poznat tak, jak bych ho mohla znát, kdybych s ním pořádně žila. To tak jednou přijel - už si ani nevzpomínám, kde tehdy byl - ale vracel se celý promrzlý. Co byste taky čekala, když byla zima a všude spousta sněhu. Když se vrátil, udělala jsem mu čaj, jaký si já dávám každé ráno. Vůbec jsem nevěděla, že on čaj nepije.

Je to váš vlastní otec, to jste si toho nikdy nevšimla?

Ne, nikdy jsem se na to nesoustředila. Vůbec mi nedošlo, že zásadně pije buď pivo a nebo jen čistou vodu...

Ale změňme téma. Vaše jméno. Esteres.

Mé jméno? Co je s ním?

Nezdá se vám poněkud neobvyklé?

Ani ne. Ale je pravda, že (smích) - a to bylo ještě za války v táboře, byly mi asi čtyři roky - jednou večer, jsem za otcem přišla a na rovinu se ho na své jméno zeptala... Dejte mi chviličku, než si vzpomenu, jak to přesně bylo. Á už vím. Tehdy jsem se dala dohromady s jedním chlapcem, taky bydlel v táboře, a on se mi smál kvůli mému jménu. A tak jsem se večer šla otce zeptat, jestli bych si jméno nemohla změnit, aby se mi už nesmál.

Na to jste se opravdu zeptala?

Ano. Vůbec nevím, co mě to tehdy popadlo, ale udělala jsem to.

Co vám na to řekl?

Zasmál se a vysvětlil mi, že mé jméno je krásné a výjimečné, že se za něj vůbec nemusím stydět a že jméno si člověk nemůže změnit, jak se mu zlíbí, že mu rodiče dají jedno, když se narodí a to mu zůstane, až dokud nezemře. Druhý den jsem šla za tím klukem a přesně slovo od slova jsem mu zopakovala, co mi táta řekl. Když si na to teď vzpomenu, cítím se opravdu trapně.

Když už jsme u těch jmen, jak byste pojmenovala své vlastní děti?

Co prosím?

Jak byste pojmenovala svou dceru nebo syna?

Přiznám se, nemám sebemenší ponětí. O něčem takovém jsem opravdu ještě nikdy nepřemýšlela.

Nevadí, každopádně vám děkuji za rozhovor, třeba se ještě někdy sejdeme.

Nemáte zač.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Em Em | Web | 28. prosince 2014 v 17:51 | Reagovat

S kým bude další interview?

2 Julie Gyselová Julie Gyselová | E-mail | 28. prosince 2014 v 21:40 | Reagovat

[1]: S Taylerem a Wein... Počkej, brzy ho přidám...

3 Em Em | Web | 29. prosince 2014 v 21:38 | Reagovat

[2]: A dočkám se toho, na jehož jméno si nemůžu vzpomenout (ale vím že ho budu zbožnovat)?

4 Julie Gyselová Julie Gyselová | E-mail | 29. prosince 2014 v 21:46 | Reagovat

[3]: Nemám sebemenší tušení, na co čekáš!

5 Em Em | Web | 3. ledna 2015 v 3:05 | Reagovat

[4]: NA NAELA!

6 Julie Gyselová Julie Gyselová | E-mail | 3. ledna 2015 v 10:35 | Reagovat

[5]: To si nejsem jistá, jestli můžu riskovat zveřejnění...

7 Lady Cathy Lady Cathy | 20. února 2015 v 14:54 | Reagovat

Ahoj! Teď jsem narazila na Tvůj blog, a moc se mi líbí. Rozhovor byl báječný, a těším se na další. Pobavilo mne, jak tam bylo: Proč vlastně žijete sama?

To je trochu složitější. Po válce jsme se sem s otcem přistěhovali. Otec plánoval, že se tu usídlí, koupí pár krav a možná založí farmu. Že tu budeme v klidu žít. On bude chovat zvířata a prodávat je na trhu. Já budu v klidu chodit do školy, něčím se vyučím a mezitím mu budu pomáhat se zvířaty...

Proč se tak nestalo?

Nepřerušujte mě! Dostala bych se k tomu.
To nepřerušujte mě. :D Já bych také chtěla být spisovatelkou, ale pochybuji, že se mi to podaří. Na mém blogu nějaká ta povídka je, a byla bych za Tvůj komentář ráda. Samozřejmě to nedělej, jestli nechceš! A neber toto prosím jako reklamu. :-) Tvůj blog je vážně nádherný! ;-)

8 Lady Cathy Lady Cathy | Web | 20. února 2015 v 14:56 | Reagovat

[7]: Kdyby ses přece jen chtěla podívat na můj blog, tak klikni na ikonku, to tě převede na můj profil. Myslím, že ale víš, jak se na něj dostat. Rovnou tady pro jistotu přidám odkaz. (Ve webu)

9 Julie Gyselová Julie Gyselová | E-mail | 20. února 2015 v 23:07 | Reagovat

[7]: To "nepřerušujte mě" tam bylo schválně. Chtěla jsem, aby to znělo realisticky - jako skutečný rozhovor se skutečnou osobou - a zároveň dodržet charakter postavy.

A na tvůj blog se určitě podívám. :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama