O pochybách

19. února 2015 v 21:41 | Julie Gyselová |  O mně
Každý má z něčeho strach. Každý se bojí něčeho. Někdo pavouků, jiný plyšových medvídků...

Každý by měl mít z něčeho strach. V rozumné míře, ale měl by ho mít. Raději nechci vědět, jak by to dopadlo, kdyby se nikdo nebál ničeho. (Mám ale takový pocit, že bych se to nikdy nedozvěděla, protože bez strachu - a je jedno, o co, o koho či z čeho - by se lidé pozabíjeli navzájem. Nejpozději při druhé světové válce.)

Já mám taky strach.



Nikdy jsem nebyla nějaký extra statečný člověk. Takovou tu statečnost, kdy se vrhám do těch nejriskantnějších situací, u mě můžete vidět opravdu jenom na letním táboře, kdy o nic nejde a kdy vím, že to je jen hra připravéná vědoucími. Když jde ale opravdu do tuhého, většinou se raději klidím.

Jsem introvert a komunikace s lidmi, které neznám není zrovna můj šálek kávy. Kdykoliv jsem měla (ještě na základní škole) jít bratrovi pro úkoly, potřebovala jsem minimálně tři nebo čtyři pokusy. Většinou jsem tvrdila, že tam ona učitelka nebyla nebo že jsem zapomněla. Ale pravda byla jiná. Bála jsem se. Bála jsem se jít do kabinetu a zeptat se osoby, kterou jsem znala odvidění a z doslechu, jetli by mi nedala úkoly pro bratra.

Kdykoliv se dostanu do (nové) společnosti, většinou jen sedím a poslouchám, co ostatní říkají. Směji se s nimi, ale sama málokdy něco řeknu. Když už promluvím, vždycky se přeřeknu. Zadrhávám se a koktám. Když už mě lidi slyší promluvit, většinou mi nerozumí a musí mě požádat, abych to zopakovala, přičemž napodruhé už to nevyzní tak, jako napoprvé.

Většinou si pak lidé o mně myslí, že jsem zamlklá, tichá a uzavřená do sebe. Ale to není tak úplná pravda. Tedy, jsem tichá, to ano, ale nejsem zamlklá a uzavřená do sebe. Jen potřebuji trochu víc času než ostatní, než se v nové společnosti rozkoukám a rozmluvím.

Všimla jsem si ale, že tento problém mám jenom, když mluvím za sebe. Třeba když mám před třídou na něco prezentaci. Naopak je pro mě překvapivě jednoduché mluvit, když nemluvím sama za sebe. Nedělalo mi například problém mluvit před padesáti lidmi, které jsem sotva znala jmény, protože jsem nemluvila sama za sebe. Hrála jsem (už ani nevím, koho) a s mluvením jsem neměla žádný problém.

Ale už dost o mluvení. Tady jsem kvůli tomu, abych psala!

Ale když píšu, mám taky strach. Strach, že mi to nevyjde, že neuspěji. Vzpomínám si, jak jsem snila, že ve dvanácti letech vydám knížku. A nebo ve třinácti, když to ve dvanácti nevyšlo! Ach, kde jsou ty časy, kdy jsem byla hloupá, naivní a nevěděla o světě skoro nic? Docela mi chybí...

Teď už si sebou tak jistá nejsem. Vím, že i v tak malé zemi jako je Česká republika je spousta lidí, která se chce prosadit ve stejném oboru jako já. Taky chtějí napsat a vydat vlastní knížku. Taky chtějí uspět.

A já mám strach, že budou lepší než já. A ten strach ze zvětšuje pokaždé, když v něčem neuspěji. Zároveň mě ale nakopává. Přímo do zadku. Nutí mě dřít a dřít. Jsem pak (alespoň tedy doufám) lepší a lepší. A blíž ke svému cíli...

Proto si myslím, že strach někdy může být užitečný. (Ale jen někdy, ne když se bojíme každé prkotiny.)

A čeho se bojíte vy? Napište mi o tom do komentářů.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Chantal Chantal | Web | 19. února 2015 v 22:34 | Reagovat

Zajímavý spůsob psanín :-)

2 Krejdom Krejdom | Web | 19. února 2015 v 23:40 | Reagovat

Já se bojím pavouků. A špatných rozhodnutí, jejichž existenci ale popírám.

3 Julie Gyselová Julie Gyselová | E-mail | 20. února 2015 v 16:33 | Reagovat

[1]: Způsob psaní článku a nebo celkově?

4 Anežka Anežka | Web | 21. února 2015 v 16:12 | Reagovat

Pěkně napsané. Líbí design blogu, záhlaví.

5 Julie Gyselová Julie Gyselová | E-mail | 21. února 2015 v 20:41 | Reagovat

[4]: Děkuji. A vlastně to není tak úplně záhlaví, to mi nešlo nastavit. (Pořád se mi to posunovalo a tak.)
Je to jen pozadí...

6 ☺ | 4. května 2015 v 16:22 | Reagovat

Ahoj,mam ten samy problem, s tou tichosti a zamlklosti. A s prerikavanim (kdyz uz promluvim) tez :-? Je to nanic,ale cim jsem starsi tim vic si uvedomuju,ze takova zkratka jsem. Predelat to nejde a trapit se tim cely zivot..to uz taky nechci. Nemuze holt byt kazdy ukecany. A tak je to v poradku. Musi byt nejaka rovnovaha na svete.
Jen ti pisu abys vedela ze nejsi sama. Je nas vic :-) btw knizku jsem taky psala kdyz mi bylo 12 :-D

7 Julie Gyselová Julie Gyselová | E-mail | Web | 11. května 2015 v 16:07 | Reagovat

[6]: Děkuji, takové vědomí opravdu potěší. :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama