Můj naivní sen

15. května 2015 v 17:40 | Julie Gyselová |  O mně
Víte, mám jeden sen. Tedy, mám jich víc, mám spousty snů. Většina se jich týká mého života. Jsou to převážně věci, která JÁ chci za svého života stihnout udělat. Ale tenhle je malinko jiný...


Tenhle sen začíná ve chvíli, kdy já už na světě dávno nejsem. Kdy na světě není už nikdo z těch, co jsou na něm teď. Kdy většina toho, co jsme znali, je pryč a kdy svět je plný věcí, které si dnes dovedeme možná tak představit. Můj sen začíná dejme tomu třeba v roce 2180.

V tom roce 2180 žije holka. Není nijak extra zvláštní. Na tu dobu žije naprosto normálním způsobem. Dnes bysme o ní například řekli, že chodí do školy, má pár přátel a učí se třeba hrát na klavír. Ale co je hlavní - a to platí i ať bude rok 2180 jakýkoliv - ráda čte. Čte každou volnou chvíli. Čte všechno, co se číst dá. A pořád nemá dost.

Když přečte dvě tři knihy za týden, nevyplatí se, knihy si kupovat, proto chodí do knihovny. Sláva jim. A jednou je takhle v městské knihovně, už je na odchodu, když tu ji knihovnice zastaví. Má v ruce hromádku knížek a povídá: "Třídíme staré knihy a mně je líto tyhle vyhodit. Napadlo mě, že by se ti mohly líbit."

Naše dívka si je vezme, s úsměvem poděkuje a rozloučí se. Doma je zařadí do své knihovny, ale nijak zvlášť je nezkoumá. Samozřejmě, přečte si názvy i jména autorů, ale neotevře je.

Všechny ty knihy mají něco společného: jsou staré, ohmatané a ošoupané. Není divu, že je vyřazují. Ze všech těch knih nás ale zajímá jen jedna. Je stará, ohmataná a ošoupaná. Tak ošoupaná, že název skoro nejde přečíst. A jméno autora jen ztěžka.

Trvá dlouho, než se k této knize naše dívka dostane. A když se tak stane, nijak ji nezaujme a po pár přečtených stránkách ji odloží. Těch několik stránek jí ale nedá spát. Vrtí jí v hlavě, co asi měly znamenat. Co tím autor myslel?

A tak se ke knize vrátí.

Pustí se znovu do čtení. Přečte opět těch několik stránek a čte dál. A čte a čte. Náhle, uprostřed věty, se zastaví. Knihu zaklapne. Zavře oči. A řekne:

"Kurva, to je geniální."


A tohle je můj sen. Prostě chci, aby i třeba sto let po mé smrti lidé věděli, že nějaká Julie Gyselová existovala. Chci, abych svůj život nežila zbytečně. Chci po sobě něco nechat. A chci, aby má práce a mé názory vrtali ostatním hlavou ještě hodně dlouho.

Můj sen Vám může připadat jakkoliv. Můžete si myslet, že je naprosto pitomý, padlý na hlavu nebo co vás ještě napadne... Ale jediné, co můžete udělat, je napsat mi to do komentářů, protože vzít mi ho se vám nepodaří. To se nepodaří nikomu.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama