Poslední sbohem

16. května 2015 v 14:58 | Julie Gyselová |  Jiná próza
Je tu něco, co musíte vědět předtím, než si uděláte jakýkoliv vlastní závěr. Žádné oslovení. Žádný pozdrav. Nic.

Jedná se o to, co se stalo před bezmála třemi lety. Nemohu odejít s vědomím, že už po světě nechodí nikdo, kdo by znal celou pravdu. Mé prsty běhají po klávesnici jistě, ale mně už se z hrdla dere první vzlyk. Nechávám ho jít.

Je spousta věcí, které jste se z výslechů nemohli dozvědět. Ne, že bych něco zamlčovala, to ne! Jen se na to nikdo neptal. Stejně by vás to nezajímalo a já bych ze sebe jen dělala blázna. Přestávám psát a zadívám se z okna... Prší stejně jako tehdy, napadá mě, když se vracím ke klávesnici.



Jak jistě víte, měla jsem tehdy dvě kamarádky. První byla Beth. Beth, která byla vždy usměvavá a veselá. Beth, která milovala přírodu a králíčky. A Beth, která nosila zelené mašle ve vlasech bez ohledu na to, že se jí kvůli tomu smáli.

A druhá se jmenovala Ellie. O Ellie bych mohla mluvit celé věky, ale to nechci. Na to nemám čas. Po tváři mi sjede slza. Neotírám ji, jen ji slíznu jazykem a pokračuji dál.

Ellie zbožňovala všechno, co bylo jakkoliv spojeno s nadpřirozenem. Za vším viděla kouzla a čáry. Podle ní každý strom, který byl nějak zvláštně porostlý mechem, uměl mluvit, jen s mu zrovna teď nechtělo. Ale ze všeho nejvíc ji bavilo věštění. Věštila nám pořád. Z rukou, z runových kamenů a z čajových lístků. Ze všeho, na co si vzpomněla. Srdce mi buší, když na to vzpomínám. Když na ni vzpomínám! Přestávám psát a kapesníkem si otírám slzy, od kterých teď mám obličej celý mokrý.

A jednoho dne to byla právě ona, kdo vyřkl ono osudné přání. Přání vlastnit křišťálovou kouli. Mluvila by o tom celé věky, kdybychom ji s Beth nechali. Ale podařilo se nám ji po půlhodině zastavit a další půlhodina byla potřebná na to, aby Ellie na přání zapomněla.

Teď mě napadá, že kdybychom ji nechaly mluvit, možná by se nic z toho nestalo. Že by ji to omrzelo a že by jí nakonec došlo, jak pitomý její nápad byl! Ale tak to nebylo. Tato myšlenka mě rozrušuje natolik, že zapomínám zvednout prst z klávesy. Když si toho všimnu, mám tečky přes celé dva řádky. S tichým vzlyknutím je mažu.

I já jsem na Elliino přání zapomněla. Vzpomněla jsem si na něj až před Vánoci, když jsem jí sháněla dárek. V jednom z těch magických obchůdků jsem ji objevila. Křišťálovou kouli. Stála tam, na poličce, s oranžovou cenovkou nalepenou na stojánku.

Moc dlouho jsem neváhala. Domů jsem si ji přinesla zabalenou v novinovém papíře a s myšlenkou, zda si Ellie ještě vůbec vzpomene. Je zvláštní, jaké detaily si člověk po letech dokáže vybavit, napadá mě.

Vzpomněla si. A hned si z ní zkusila něco vyvěštit. Po chvíli ji odložila s tím, že je na věštění špatná atmosféra. Pak to zkusila i Beth a nakonec já. A to, co jsem viděla, už nechci nikdy vidět znovu. A naštěstí už nikdy neuvidím, pomyslím si hořce.

Uvnitř koule jsem spatřila Ellii v bílých šatech, jak stoupá vzhůru. Na zádech měla křídla a v obličeji smířený výraz.

Když jsem to jí a Beth řekla, smály se mi a prohlašovaly, že si vymýšlím. Ale já si nevymýšlela! Opravdu jsem to viděla a z nějakého důvodu mě to neuvěřitelně vyděsilo. Kvůli nim už jsem to nikdy nevytahovala. Už nikdy jsem se o tom nezmínila. Přála jsem si zapomenout. Při vzpomínce na jejich smích začínám zoufale plakat. Nevím, proč. Prostě pláču.

Snažila jsem se na celou věc zapomenout, ale ona nechtěla zapomenout na mě. Lezla mi do spaní a pronásledovala mě ve snění. Děsila mě i v bdění!

Nemohla jsem se jí zbavit. Byla všude a byla pořád stejná.

Modré oči a pihovatý nos. Kudrnaté vlasy a bílá křídla. A ten výraz v obličeji... Naskakuje mi husí kůže. Nevím, zda je to zimou nebo pláčem a nebo ještě něčím jiným. Je mi to jedno. Nezáleží na tom.

To proto mě tak vzalo, když ji našli mrtvou.

Nemohla jsem si nevybavit, jak se smála, když jsem jí popisovala, co jsem viděla. Ten úsměv byl tak nepodobný tomu výrazu z mé vize. Ten se spíš podobal tomu, který měla, když ležela v rakvi. Sepínám ruce a znovu hledím z okna.

"Ať si kdekoliv, Ellie, snad se tam máš lépe než my tady," řeknu nahlas. Můj hlas zní podivně. Divím se, že se mi vprostřed věty nezlomil.

Jak vypadaly poslední tři roky, všichni víme. Posílali jste mě od doktora k doktorovi a přemlouvali mě, abych už konečně přestala držet smutek. Že život jde dál i bez ní. Beru kapesník a znovu si jím otírám oči. Už ani nedoufám, že to pomůže.

Sice nejsem žádný spisovatel, ale tohle vám bude muset stačit. Toto je mé poslední sbohem. Život pro mě ztratil smysl. Ale pro vás ne! Vy žijte, radujte se a smějte se... Přes samé slzy skoro nevidím na monitor. Už mi to ale nevadí. Už skoro končím.

Měla jsem vás ráda. Ale ji jsem milovala. Čeká na mě. A já teď jdu za ní.

Myší přejíždím na tlačítko "Tisk" a mačkám jej. Papír s mým dopisem na rozloučenou vyjíždí z tiskárny. Beru jej do ruky a čtu. Nahlas.

Hlas se mi zadrhává a komolím slova. Ale čtu. Pro ni. Vím, že mě slyší, že mě odtamtud z hora sleduje. I ona musí vědět, proč to dělám.

Beru pero a píšu na konec své jméno. Pak papír přehýbám a vkládám jej do obálky. Obálku pokládám na stůl.

Z tátova šuplíku vytahuji jeho služební pistoli. Dávám si ji do pravé ruky a stoupám si doprostřed místnosti.

Zvedám ruku a hlaveň pistole přikládám ke své hlavě.

Zhluboka se nadechnu a pomalu mačkám spoušť.

Jedna rána a pak ticho.

Už na věky.

---

AN: Tuhle povídku jsem napsala před několik měsíci do jedné soutěže. Už si ani nevzpomínám, jestli jsem ji nakonec poslala... Každopádně jsem si na ni dnes vzpomněla a napadlo mě, že byste si ji možná i vy chtěli přečíst. Tak proč vám to neumožnit?

V každém případě mi ale napište, co si o tomto mém výtvoru myslíte. Jestli se vám líbil, nebo ne. Co bych mohla příště zlepšit a tak. Za každý komentář budu náležitě vděčná.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Jamie Montek Williams Jamie Montek Williams | Web | 16. května 2015 v 20:54 | Reagovat

Krátké dílo plné citů a emocí. Možná bych doporučila trochu více rozepsat, ale myslím, že i takto... "stroze" se jedná o slušný kousek. Zajímavost; jak jsi dopadla v té soutěži? :)

2 Julie Gyselová Julie Gyselová | E-mail | Web | 17. května 2015 v 11:08 | Reagovat

[1]: Rozepisování se nekonalo hlavně kvůli limitům. Kdybych mohla, rozepíšu se trochu ale určitě. A co se týče té soutěže - nestojí to za řeč...
V každém případě ale díky moc za komentář (a za pochvalu?). :D

3 Nikinka Nikinka | Web | 14. června 2015 v 8:16 | Reagovat

Páni, člověk se tu chvilku neukáže a z tvého blogu je úplně jiné místečko! :-D Budu ti to tady muset prošmejdit a zpětně si dohledat všechno, co jsem za tu dobu promeškala (ach, hloupá škola! :D).
Každopádně, abych se vyjádřila k tomuto dílku, pořádně jsi mě vylekala! Ze začátku jsem si totiž myslela, podle titulku a prvních vět, že přestáváš psát a odcházíš z blogu! :D Teprve potom mi došlo že "takhle pěkně by se asi naloučila", takže jsem se začetla a - voalá - vyšla z toho fakt povedená práce. Chtěla jsem říct, že bych také uvítala trošku rozsáhlejší dílko, ale pokud bylo téma omezené, jak jsem si mohla přečíst ve tvém komentáři, pak už nic nenamítám a mlčím :).

4 Nobody4U Nobody4U | E-mail | 17. června 2015 v 21:17 | Reagovat

[3]: Úplně jiné místečko... Výstižné. Ale uvažuji, že to ještě nějak změním. Růžová asi opravdu není moje nejšťastnější barva. :D
A ke šmejdění toho taky moc není. Jenom tohle a jeden článek o snech... :-)
Odejít z blogu? Tímhle způsobem? Nikdy! Já jsem zastánce nenápadného vytracení v podobě hooodně dlouhé neaktivity... :D :D "takhle pěkně by se asi neloučila" ano, přesně tak. Bezvadně jsi to trefila. ;-)
"Povedená práce"? Páni, tak to děkuji... :-)
Sama bych si - při zpětném pohledu - taky přála, abych se mohla trochu rozepsat, ale holt limit rozsahu je limit rozsahu a tahle soutěž jej měla zatraceně malý... :-?
Ale díky moc za komentář, vážím se ho. :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama